Dnevniški zapiski s tabora v Zagorju
Milý deníčku,
musím Ti napsat události za několik posledních dní, neboť se mi stále vzrušeně točí kolem dokola v hlavě. Dostal jsem nabídku dělat oficiálního veterináře na záchranářském táboru, což jsem samozřejmě nadšeně přijal.. Nikdy by jsi milý deníčku nevěřil, čemu jsem se tím vlastně upsal… Už příjezd mezi hromadu štěkajících stanů ze všech koutů evropy byl pro mě překvapením. Abych to neprodlužoval.. Z veterinárního pohledu se nic vážného nestalo a řešit jsem musel jenom samé blbosti. Jistě se na tom podílelo i to, že jsem se dvakrát denně modlil, aby Ajkovi ta noha nevyhnila.. Uvedu jen několik poznatků, které jsem si z tábora odnesl.
Majitelé záchranářských psů jsou poměrně zvláštní nesourodá cháska, která byla dána dohromady obrovskou vášní , která je společná jak jim, tak jejich psům a tak nějak to překvapivě celkově funguje.. Musím podotknout, že bezvadně.. Trošku mě sice zamrzelo, že i mezi jednotlivými kluby existuje určitá rivalita, přestože jsem myslel, že společná touha zachraňovat lidské životy musí podobnou soutěživost dostatečně utlumit, ale naštěstí to ani zdaleka nedosahuje rozměrů obvyklých v jiných odvětvích… Ale to už jsem odbočil..
Dále mě zaujalo, že každý instruktor má svůj styl, o kterém je stoprocentně přesvědčen, že je ten nejlepší. A jako tečka na závěr mě opravdu dostalo, jak je možné , že se na jednom místě koncentruje tolik různých a při tom úžasných lidí, což dokazuje například to, že dokáží bezchybně rozeznat můj technický antitalent a pomohli mi postavit stan, aniž bych je musel nářkem přesvědčovat, že nechci spát pod širákem.. A hlavně .. Všichni mají rádi mého psa.. A to je pro mě nejdůležitější..
S pozdravem Pavel a Reiko
Dragi dnevnik,
moram ti napisati, kaj vse se mi je pripetilo v zadnjih nekaj dneh in mi še vedno ne da miru. Ponudili so mi, da bi na mednarodnem taboru reševalskih psov skrbel za prvo veterinarsko pomoč, kar sem, seveda, navdušeno sprejel. Niti najmanj si nisem predstavljal, moj dragi dnevnik, v kaj se podajam… Presenečen sem bil že takoj po prihodu, ob pogledu na vse tiste lajajoče šotore iz vseh koncev Evrope… Da ne bom dolgovezil… Iz veterinarskega stališča se ni zgodilo nič resnejšega, v glavnem sem se ukvarjal bedarijami, med katere spada tudi molitev – 2x dnevno, naj Ajku ta noga ne odpade.
Napisal ti bom samo nekaj mojih spoznanj s tabora… Lastniki psov reševalcev so dokaj čudna druščina, precej različnih ljudi, združuje pa jih velika strast do tega dela, ki je skupna tako njim kot tudi njihovim psom, tako da v celoti cela zadeva presenetljivo deluje. In to do popolnosti.
Rahlo sem bil sicer razočaran, da je med posameznimi klubi opaziti tudi rivalstvo. Mislil sem, da želja po reševanju človeških življenj popolnoma premaga tekmovalnost, k sreči pa to rivalstvo še zdaleč ni tako močno in razsežno, kot v nekaterih drugih “disciplinah”… Ampak to je že razmišljanje popolnoma v drugo smer…
Kar me je tudi precej presenetilo, je, da ima vsak inštruktor svoj način, v katerega je stoprocentno prepričan, da je najboljši. Popolnoma pa me je vrlgo s tira dejstvo, kako je mogoče, da se na enem mestu skoncentrira toliko različnih in hkrati čudovitih ljudi (kar dokazuje dejstvo, kako so, brezhibno, takoj prepoznali moj tehnični ANTItalent in mi pomagali postavit šotor, pa mi ni bilo treba niti pojamrati, da res nočem spati pod milim nebom).
Kar je najpomembnejše – vsi imajo radi mojega psa… In to je tisto, kar mi pomeni največ!
Pozdravček,
Pavel in Reiko
Več fotk v galeriji.
Objavljeno: 7. 9. 2008